Ó srdce prokleté, pro něž mé srdce sténá,
co žalu působí příteli a mně s ním!
Což mu již nestačí muka mnou protrpěná,
musí i drahý druh projít tím otroctvím?
Tvé oči ukrutné mi vzali duši z těla
a nyní mně i mé druhé já odvádíš.
Sám sebou, tebou, jimi já opuštěný zcela
zde trpím tvojí strast a nesu trojí kříž.
Vrhni mé srdce sám do kobky, kterou máš
u svých prsou, jeho však za to mé propusť již.
Ať mne má kdokoli, já budu jeho stráž
a moje vězení mu ničím neztrpčíš.
A přec tak učiníš; neboť já, zavřen v tobě,
ti navždy náležím i se vším, co mám v sobě.