Příteli můj,
jak moc mi chybíte,
málem už ani ve snu mou tvář nepolíbíte.
Proč je tak těžké, nechat Vás jít,
abyste ze studánky života mohl klidně pít?
Chci zahnat sobce, který se ve mně probouzí,
toho kata, který proti vám mě pobouzí.
Pochopit všechny Vaše činy se snažím,
doufám, že svými verši nic nepokazím.
Mé vzpomínky na Vás jsou silnější jak vítr v poušti,
mou mysl okupují a zdá se, že mě neopouští.
V nich ztrácím se, jak malá hvězda na nebi,
jako malebný oblázek mezi kameny.
A tak se snažím, přemlouvám srdce své
snad Vás Pane v sobě nosit bude stále,
že lidé přícházejí a dál jdou po cestě své
na které oni sami jsou si svým králem.