Jsem opuštěná pavučina v rohu místnosti
jsem strom v poušti, který nikdo nehostí.
Jsem jak šálek bez podšálku,
jako makovice bez hrstky máku.
Jako hrom bez blesku a bouře bez vody
jak duše bez těla a kůň bez podkovy.
Jsem mezi lidmy a přesto tak sama
proč lidé jste jak blecha pod vousama?
Jsem tu sama a přesto jste tu všichni
...tak si holka jenom vzdychni...
Já se však nevzdávám
a tak vás tedy poznávám...
"Hleďte Pane, to je ale krásný den"
Pán však odpovědět mi není ochoten...
"Slečno, Vám to ale sluší"
odpovědí je mi jen pohled, který mě mučí...
Proč lidi si žijou jen sami pro sebe
proč jen tak nekouknou se do nebe?
Proč nemají čas na přátelské řeči
jen činí se a jsou stále v křeči?
Zdá se mi tahle smečka nevděčná
co naplat, že jsem tak statečná?
Statčně razím si cestu touhle zemí,
však tváře kolem jsou pouze k rozezlení.
A tak si říkám ..."asi jseš blázen,
sklapni a dodržuj tu jejich kázeň!"
Proč lidé pějí jenom slabá slova?
Proč ptáš se, co je mezi nimi kdo?
Proč říkáš tyhle rýmy stále znova,
proč na Zemi je vskutku pánem zlo.
Když nevíš, co je na tvém zrání možné,
jsi plná krásy, ale není nad to jen
ty skutky, které kdysi byly hrozné,
pokrýt celé černým závojem.
Tak řekni, že jsi sluhou svého bytí,
a já se tážu, co je na tom zlé,
a možná jinde tvoje slunce svítí,
a ty to cítíš a máš slzy své.