Miluji oči tvé, jež jako kdyby znaly
ten posměch, jímž se mi tvé srdce stále mstí,
oblékly černý šat jako dva pozůstalí
a hledí na můj žal s laskavou soustrastí.
A věru ani zář úsvitu nedovede
tak zkrášlit podlehlý obličej východu,
ani třpyt hvězdy, jež za sebou večer vede,
nedá tak velký jas šerému západu,
jako ty truchlící dvě oči daly tobě;
ach, kéž by chtělo i tvé srdce zatruchlit,
když ti to truchlení tak sluší v každé době,
a ty ses oděla celá v ten drahý cit!
Pak odpřísáhnu rád, že krása v černi tkví
a ti, co nemají tvou pleť, jsou oškliví.
Jsem unaven a často pláču více,
vždyť není nic, co může za to stát.
Byl jsem jiný, pozdě rozžal svíce,
a pak sázel slova nastokrát.
Když se dívám, jak to všechno vadne,
když si zpívám, že chci ten svůj klid,
tobě, lásko, slunce v očích chřadne,
a já musím ještě jednou žít.
Pak se dávám na své tiché vzlyky,
mají vůni řůží, co já vím.
Nejsou moje, jsou to okamžiky,
které všechny snesu k rukám tvým.
Budu zpívat jaká byla krása
a proč dneska moje srdce jásá.