Tak panovačná jsi vůči mně - jako ti,
jimž krása vdechuje pýchu a ukrutnost,
protože dobře víš, že já tě zbožňuji,
žes pro mne nejdražší a nejkrásnější skvost.
Jiní však říkají - a vidí tě též -
že pro tvář, jak máš ty, se láskou nevzdychá;
nemám dost smělosti říci jim: "To je lež,"
ač si to přísahám sám sobě do ticha.
A že to pravda je a že já nejsem lhář,
stvrzuji tisíckrát mé vzdechy a můj žal,
který mám, kdykoli pomyslím na tvou tvář :
já jsem tvou černou pleť vždy nejvíc miloval.
Na tvobě není nic černého - krom tvých činů;
ty na té pomluvě mají však hlavní vinu.
Když píšeš něco, co jsem kdysi nosil,
je to pravda, i když je to zlé.
Já sel vítr, ba i víno kosil,
ale nepil to, co bylo vroucně tvé.
Mávej listím, nebuď stále sama,
říkej vodám, jež jsou jako mlýn,
že je láska navždy zaprodána,
a že z toho plyne tisíc vin.
Když si řeknu, co jsem kdysi dělal,
když se stočím do svých iluzí,
možná povím, proč jsem kdysi zbělal,
a proč nevím to, co druzí ví.
Tak se tážu, zda jsi ve své kráse,
a proč hledám ta svá slova zase.