Kdykoliv, hudbo má, začínáš hudbu hrát
na blahém nástroji a v dotýkání sladkém
tvé prsty rozezní struny a jejich spád
zní v tichých souzvucích, jež plní můj sluch zmatkem,
závidím klávesám: vzlétají odvážně
a kradmých polibcích líbají tvoje dlaně,
zatímco moje rty, jež zrály pro ty žně,
se rdí tou smělostí a v zmatku hledí na ně.
Jak rády byly by na místě některé
z těch klapek tančících, po niž se procházívá
tvá ruka laskajíc; oč jen to dřevo je - ač mrtvé -
šťastnější nežli má ústa živá!
Když je to tak milé těm smělým klávesám,
dej jim své prstíky; tvá ústa zlíbám sám.
tenhle sonet je nejnádhernějšííííííííííííííííííííííííí